Socialistické začátky
Jak se na to vlastně přišlo? Delší dobu jsem hubla a mívala velkou žízeň. Spolužáci si ze mě dělali legraci, že mám asi cukrovku, když viděli, jak zhltnu sodovku na ex. Nikoho nenapadlo, že mohou mít pravdu. Ani dětskou doktorku při pravidelných školních prohlídkách. Až se mi jednou udělalo špatně, bolelo mne břicho, zvracela jsem a asi jsem i chvílemi ztrácela vědomí. Bylo to vlastě "diabetické kóma", což nikdo netušil (a já jsem je od té doby nezažila - do takového stavu se díky inzulinu a životosprávě v podstatě nemohu dostat). V nemocnici mi dali kapačku a zkoumali, co mi je, až na to konečně přišli: Diabetes mellitus. A máš to. Injekce až do konce života.
Díky svému bezstarostnému věku a přirozenému optimismu mne po rozpoznání nemoci nepřepadla žádná deprese a nechovám v sobě žádné trauma. Jinak to asi vidí moji rodiče, zvláště maminka, která v dobách tuhého socialismu musela denně vyvařovat kovové jehly a tlusté skleněné stříkačky, uchovávat je na sterilním místě a co horšího, způsobovat svému dítěti bolest. Můj tatínek vláčel domů těžké skleněné lahve s destilovanou vodou. Oba se snažili shánět po známých další jehly, protože "vyfasované" množství bylo malé a jehly se rychle otupily.
Kontroly množství cukru v krvi a v moči se prováděly dosti komplikovaně. Cukr se zjišťoval pomocí Benediktova činidla, u nás v kuchyni to vypadalo jako v chemické laboratoři: Do zkumavky se nalilo určité množství modrého roztoku, do něj se káplo přesné množství kapek pacientovy moči a pak se zkumavka nahřívala nad plamenem (plynovým hořákem), dokud tekutina nepřešla varem. Tekutina ve zkumavce pak změnila barvu. Pokud zůstala modrá, znamenalo to množství cukru nula. To mohlo být dobré, nebo také hypoglykemie. Přibývajícím množstvím cukru se tekutina barvila dozelena až do hněda. Barvičky maminka pečlivě zaznamenávala do sešitu a ten jsem pak předkládala ke kontrole paní doktorce. Glykemii v krvi mi zjišťovali pouze laboratorně.
V dnešní době je situace nesrovnatelně lepší, máme k dispozici inzulinová pera, glukometry a další šikovné pomůcky. Více o nich na stránce "Chvála technickému pokroku".
Přes zmiňovaný optimismus mi nemoc do jisté míry ochudila život. S mými "fidlátky" - kastrolkem, destilovanou vodou a vyvyřovacími stříkačkami a jehlami - nepřipadalo v úvahu žádné cestování, v podstatě jsem nemohla přespat nikde mimo domov, nejezdila jsem tedy se spolužáky na hory, na brigády... Tenkrát mi to snad ani tak nepřišlo, až později jsem si uvědomila, že jsem si musela odepřít spoustu běžných radostí patřících k ranému mládí.
Z jistého hlediska byla výhoda, že jsem si tehdy píchala dlouhodobě působící inzulin pouze 1x denně - ráno. Dodnes nevím, zda jsem měla takové štěstí nebo se mi skutečně dařilo tak dobře dodržovat pravidelní režim jídla, pohybu atd., nicméně nezažila jsem stav výraznější hypo- nebo hyperglykemie. Postupem času na náš trh začaly pronikat další druhy inzulínů, tedy i ty krátkodoběji působící, a vzhledem k novým lékařským poznatkům byli pacienti převáděni na více dávek inzulínu denně, což by mělo přispět k lepší kompenzaci (neboli přiblížení se hodnotám glykemie u zdravého člověka).
